Od focení lidí k fotografování penzionů a restaurací

Fotografování, ať už je to cokoli, je skvělý způsob, jak vyjádřit sebe sama, svůj pohled na svět a sdílet své vidění s ostatními. Po většinu mé kariéry jsem fotil hlavně lidi, ať už jejich portréty, firemní eventy nebo reportáže z různých akcí a událostí. Ale stejně jako mnoho jiných fotografů, i já jsem se postupem času vyvíjel a mé priority se měnily. Poslední roky jsem začal přecházet k fotografování statických objektů - interiérů a exteriérů domů, bytů, restaurací, penzionů a hotelů. V dnešním článku bych chtěl vysvětlit, co k tomuto přechodu vedlo.

Když fotíte lidi, hlavně portréty osobností nebo byznys portréty, ale i občasné snímky rodin nebo dvojic, může to být velmi náročné z mnoha důvodů. Nejenže musíte být schopní maximálně využít fotografickou techniku kterou používáte v daném prostředí a světle, zachytit každého člověka co nejlépe, ale také se na něj musíte nějak “napojit”, což vyžaduje značnou část energie. Někdy může být těžké přimět lidi, aby se cítili uvolněně před kamerou, zvláště pokud se sami sobě ne zrovna moc líbí. Většinově nejsou všichni dokonale krásní a ještě k tomu herci, a my fotografové musíme být schopni pracovat s tím, co máme.

Pokud jde o fotografování eventů, je to zase jiná hra. Musíte být vždy v neustálé napjaté pozornosti, pohybovat se mezi lidmi a snažit se být všude tam, kde se něco děje, v ideálním úhlu a vzdálenosti. Různě se mezi lidmi proplétáte, až téměř tančíte. K tomu ještě musíte být většinou reprezentativně oblečen (což je, alespoň pro mne, velmi nepohodlné a nepraktické). A pokud se vám situaci nepovede v tom jediném správném zlomku sekundy zachytit? Nemáte šanci ji znovu přehrát. Po samotném fotografování pak přichází postprodukce - tedy editace, výběr a zpracování všech fotografií, které jsou do této fáze jen polotovary. Což bývá časově několikrát delší než samotné fotografování. A když to všechno sečtete, finanční odměna není většinou úměrná času, energii a letům zkušeností, které jste do své práce vložili.

Oproti tomu, když fotím architekturu, hotely, restaurace, jídlo, drinky nebo reprodukce výtvarných děl, je vše jinak. Odpadá psychologická hra s fografovanými klienty. Nic mi nikam neuteče. Mohu se v klidu soustředit na kompozici, světlo, stíny a další technické aspekty fotografie. Je to čas, kdy mohu pracovat s rozvahou a mít vše pod kontrolou. Tedy, téměř vše.

Celý můj postupný přechod od focení lidí k focení statických scén však urychlil lockdown v době covidu. Pro nás, kteří jsme se specializovali na fotografování lidí, práce najednou zmizela. A trvalo to velmi dlouho. Některé kontakty, které jsem budoval léta, se trvale přerušily. Ale díky za to.

Protože nyní, když se dívám zpět, vidím, jak tyto změny ovlivnily mou cestu a růst jako fotografa. Dnes se s novou vášní věnuji fotografování objektů a objevuji v něm zcela jiné příběhy, které mohu vyprávět. Fotografování objektů mi přináší nové výzvy jiného charakteru, a umožňuje mi zaměřit se na ty aspekty fotografie, které mě přitahovaly vždy, ale neměl jsem na ně dostatek kapacity a prostoru. Ale i když lidé už nejsou hlavními objekty mého profesního zájmu, vzpomínky na ty dřívější roky fotografování s nimi mi zůstanou navždy v srdci.

Tato změna v mé kariéře je jen další způsob, jak vyjádřit svou kreativitu skrze naciťování se na krásu a harmonii, vytvořenou jinými lidmi. Proto vy, které jsem dříve třeba portrétoval nebo fotil na různých akcích, nedivte se příliš, je to jen jiný úhel záběru, vidění a cit pro formu se nemění. A také už to paralelně dělám dost dlouho.